V květnu jsem se seznámila s mužem. Hodně jsme si sedli. Bylo mi s ním moc dobře a on to pravděpodobně měl stejně (aspoň to tvrdil). No, nicméně začaly po čase prosakovat nějaké jeho „chyby“ (psal si s jinými ženami, prý nevěděl, jak to má ukončit, potom se provalilo, že je ženatý, ale nežijí spolu už cca 8let, nějaké nesrovnalosti s penězi. Vydělává dost, ale věčně peníze nemá, dluhy nemá, dále naslibováno spoustu věcí a minimum splněno. Nic jsem si nenárokovala ani nevyžadovala, iniciativa pouze z jeho strany a podobně. Aktuálně jsme se tedy rozešli, kdy jsem to ukončila já, a to z důvodu, že ke mně nebyl upřímný a postupné ztráty důvěry (co jsem mu neřekla, abych ho ještě více neranila je, že si s ním nedokážu představit budoucnost, já bych táhla a on by se vezl, jsem hyperaktivní a prostě jedu jako šroub).
Teď mám pocity, kdy je mi po něm smutno, chybí mi hezké chvíle, když jsem sama a v klidu, nic nedělám, večer a podobně, tak se mi po něm moc stýská, když si ale dnes přijel pro věci a nabídnul se, že mi pomůže, tak když jsem viděla, jak je neobratný, v podstatě neschopný a pořád odpočívá a funí a umírá u práce, všechno ho bolí (jsme stejně staří – 45let, on má nadváhu, ale něco málo zhubnul, vařila jsem mu dietu), tak jsem jeho přítomnost nedávala.
Teď samozřejmě mám výčitky svědomí, že jsem měla takové myšlenky, a že nejsem tolerantní a empatická, že ho to prostě bolí. A začíná mi po něm být zase smutno. Žiji sama s dětmi v rodinném domě a o vše se starám sama, dřevo, otop, kolem domu, zvířata, všechno v domě, opravím, do toho samozřejmě „ženská“ agenda. Slýchávám ze všech stran, že já chlapa nepotřebuju… ale já nechci být sama, ani ale nechci mít další dítě nebo někoho, komu budu dělat maminku nebo pečovatelku. Potřebovala bych někoho, kdo by mi ubral starostí a přidal radostí, ne naopak..
